Než začneš číst pusť si k tomu tohle

První pocity

Měl si někdy myšlenky, na co to bude po smrti? Přemýšlel si někdy nad tím, proč tu jsme? Divnej pocit že.. 

Co je to strach? Myslím, že nás nutí bojovat a možná se někam posouvat, ale jdeme správnou cestou? Dojdeme, tam kam jsme chtěli?

Projevuješ emoce, ale stejně ti nikdo nerozumí. Měl by si děkovat rodičům, že tady jsi? Hmm topit se v otázkách a nevědět. Pocit méně cennosti, zbytečnosti.

Proč se učíme, stejně jednou zapomeneme. Chceš dělat velké činy, aby si tě pamatovali, až tu nebudeš? Naivní, nebo ne... 

Myslím, že život smysl nemá. Každý si svůj smysl musí zvolit, najít... Máš ho ty? Ptáš se stále proč? To já vlastně taky.

Je dobro a zlo? Nebo si snad tvoříme zlo sami a dobro neexistuje. Hm myslíš, že je dobré slyšet hádku tvých rodičů? Možná ano třeba se poučíš, ale co když ne. Chceš žít ve snu nebo v realitě? A co je teda realita? Kde je ta hranice...

Sen... Sníš rád? Možná žijeme všichni ve vlastním snu, vlastní realitě a občas se naše touhy spojí.

Hledáš odpovědi, ale nemůžeš je najít? Bezmoc nevím. 

Zkus teď nad tím vším chvilku přemýšlet...

Jak se teď cítíš? 

Vítej v mém světě...  

Jen pusť a čti 

Druhé pocity

Myslím tedy jsem? Takže chci tedy mám? Nejlepší pocit sednout a koukat do tmy že? Vždycky jsem si myslel, že je důležité zapadnout být odrazem druhých. To bylo pěkně naivní a debilní.

Žiješ nebo přežíváš? Já nikdy nebyl populární v žádné skupině lidí. Vždycky mě to štvalo, chtěl jsem být slavný a uznávaný. Hnal jsem se za něčím co je tak povrchní.

Odpovědi... kde jsou ty odpovědi. Od malička se ptáme a vlastně z odpovědí se vyvíjíme, dospíváme, tvoříme si představy o tom, jak by mělo vše fungovat a být. Hmm a co když dostáváme špatné odpovědi, jak to poznáme? Kdo, řekl, že tohle je správný?

Za čím se ženeš ty? Proč vlastně žiješ? Co tě nutí tu být?

Bůh... něco co má být nad námi. V co spousta z nás věří. Je smyšlený nebo snad existuje? A co když vznikl z čirého silného strachu? Strachu lidí nad smrtí. Pomáhá víra smířit se smrtí?

Miluješ? Víš, co to znamená, obnáší? Dokázal bys pro někoho umřít? Existuje vůbec láska? Co když je to jen povrchní věc.

Jak se teď cítíš? 

Vítej v mém světě... 

Však víš stačí pustit a...

Třetí pocity

Proč milujeme vždy to, co mít nemůžeme? Je vůbec rozdíl mezi láskou a nenávistí?

Poznal si někdy čistou bolest? Obavy zklamání... Bolest nás učí. Je to náš přítel v těle nepřítele. Někdy je dobré ji poznat zažít, cítit. S bolestí přichází pokora. Možná díky ní najdeš smysl, proč tu vlastně jsi.

Na co si hraješ? Jsi vůbec ve svém těle? Nebo jen kopie ostatních lidí, zrcadlem jejich vize... Hmm?

Pocity, proč je vlastně máme? Na co cítit, když se pak vlastně za svoje city stydíme. Znáš ten pocit nepochopení?

Chci utéct od všeho pryč, prostě se jen tak ztratit, nemyslet na to co bude. Je to možné?

Někdy nechápu ostatní lidi. Sedím venku, koukám na všechny ty smutné utahané tváře, které hledají svůj cíl, svůj smysl života. Za čím se pořád ženou? Stejně tu jednou nebudou... Vlastně ani já. Chceš, aby po tobě něco zbylo?

Mám rád tmu, uklidňuje mě. Je tak klidná tichá. Chci mít někdy tmu v hlavě, jen vypnout.

Bojíš se smrti? Chceš vědět, kdy přijde ten den? Jak asi smrt vypadá? Hmm, chtěl bych to vědět, chtěl bych to zažít jen pro ten pocit. 

Tak co?

Vítej v mém světě...

Pusť...

Čtvrté pocity

Ptáš se občas proč, ale nikdo ti neodpoví? Já taky... Chtěl bys všechno vědět? Ale co pak, všechny otázky zodpovězeny...

Co vlastně od života čekáš? Slávu? Uznání? Klid? Mír? Hmm já sám nevím. V každé fázi života bych chtěl něco jiného. Znamená to, že se neumím rozhodnout? Nebo že prostě jen dospívám a moje priority se mění?

Jsem divný, když nevidím to, co ostatní lidi? Jsem jiný? Nebo chci být jiný a hledám si důvody, jak být?

Nenávidím svoje myšlenky, jsou tak jiné! Jako by ani nebyly moje... Běhá mi v hlavě tolik věcí, tolik podmětů, ale jak se jich zbavit? Jak... Čekám na tebe příteli.

Miluju tě tak jako svůj život. Takže vůbec...

Co je to uspokojení? Jsi spokojený se svým životem? A kdy budeme spokojení?

Rodina... Kdy to slovo dostává význam? Má slovo rodina význam, když svého vlastního otce nevídáš?

Není rodina o podpoře, bezpečí...

Je toho tolik co.

Vítej v mém světě...

Skvělá hudba...

Páte pocity

Jak se to říká? Že po každé bouřce vyjde slunce? Jenže co když ta bouřka trvá tak dlouho a slunce se ukáže jen na malou chvilku... To už ho radši vidět nechci, protože vím že, může být líp, ale já se líp nemám...

Proč mě ostatní nechápou? Copak nevidí, že se trápím, hledám jen porozumění. Jsem snad blázen?

Chci pauzu, vypnout nevnímat okolí...

Může člověk jako já mít rád? Nebo dokonce milovat? Jde to? Bojím se prohry, bojím se, že bych milované osobě nedal vše, po čem touží, nedokázal uspokojit její potřeby... Je to dobře nebo ne?

Proč oslavujeme narozeniny? Je to tak povrchní chtít dárky za to, že tu jsme ne...

Vymysleli jsme si tolik svátku, tolik možností jak dát druhým věcný dar... Já chci, aby mi někdo dal odpovědi, porozuměl mi.

Žít a přitom nežít být obětí vlastních pravidel tak se teď cítím. Dal jsem si pravidla, stanovil cíle, ale teď je porušuji a bolí to.

Co jsou to vůbec cíle? Nutí nás snad v něco věřit... A co když dojdeme do cíle. Už máme vyhráno? Nebo hledáme další?

Nevím

Vítej v mém světě...

Chvilku poslouchej a pak začni číst

Šesté pocity

Jak hluboko můžeme padnout, a jde se vůbec zase odrazit ze dna? Všichni tvrdí že ano, no já to tak nevidím.

Jsme jako zvířata jen s pocitem vlastního vědomí. Výhra? Možná ne...

Vzdát se svého cíle kvůli člověku? Jo to se mi povedlo.

Vzdal jsem toho, co jsem chtěl dělat kvůli tomu, jak se choval člověk co měl stejný cíl jako já. Jsem zbabělec? Asi jo...

Limity jsou tak vysoko jak si je nastavíš ty sám. Pamatuj si to prosím.

Zrovna sedím na okně a koukám do noci... To mrtvo venku mě uklidňuje a děsí zároveň.

Už 10 let to stejné okno ten stejný výhled. Na svobodě a přitom vězněný?

Chtěl bych toho tolik... tolik že vlastně nemám nic paradox...

Pocit, že se nemám komu svěřit mě ubíjí, přátele mi volají poznají, že se něco děje špatně. Snaží se být těmi majáky pomoci, ale tyhle majáky já nehledám.

Na co majáky, když jsem uprostřed moře a pevnina nikde...

Hledám spíš někoho na mé lodi, ale jak někoho můžu najít když si nikdo nenastoupil, než jsem vyjel?

Proč to dělám? Proč vlastně píšu? Možná chci aby po mě něco zbylo. Měl bych na tohle být hrdý?

Občas vlastně miluji ty rána, kdy jen sedím v okně s kávou, dívám se do světa. Světa, který trpí naše rozhodnutí.

Mít rád a milovat... chci definovat rozdíl mezi těmito slovy.

Jde to?

Chtěl bych křičet, řvát na celý svět. Připadám si tak strašně sám, sedím na zemi, dívám se na minulost a hledám v ní střípky, abych mohl poskládat tu nekonečnou část sebe.

Bože proč v tebe věřím, jenom když se mi to hodí? Je mi z toho na nic... Utíkám před něčím?

Nikdy jsem nebyl silná osobnost. Nerad odmítám lidi, proto radši neodpovím, než abych někomu ublížil. Jenže co když mu takhle ublížím ještě víc?

Někdy mám pocit, že slyším hlasy uvnitř mě. 

Možná se mi někdo snaží pomoct. 

Nebo jsem vážně blázen? Mám se jít snad léčit, brát prášky. Otupit si vlastní mysl, být další pacient... 

Vítej naposled v mém světě...

Moje oblíbená 

Sedmé pocity

Ahoj, je to dlouho co jsem naposled psal svoje pocity sem. Chtěl bych po tobě aby jsi teď přestal číst, jen chvilku poslouchej tu hudbu...

Pěkná že? Nechci už se zamýšlet nad dalšími otázkami, to už jsem dělal mockrát a upřímně jsem vlastně nic nevyřešil. Vlastně jen to, že jsem se uvědomil, co chci. Nebo spíš co nechci, takže vlastně to k něčemu bylo.

Víš, mám moc rád emoce, dokonce i ty špatné, protože pro mě to je ta nejupřímnější odpověď. Stalo se mi toho teď hodně za posledních pár měsíců asi nejvíc v mém životě. Tolik pocitů v hlavě a tolik emocí co jsem dával světu. Nevím kde začít vlastně to ani začátek nemá. 

Změnilo mě to, teď se na ostatní lidi dívám úplně jinak, snažím se pochopit každého, s kým mluvím nebo si jen vyměníme pohledy. Mrzí mě, že pořád nedokážu dát najevo všechny svoje emoce a city, ano asi mám strach. Jsem vlastně pořád introvert, jenže po určitě době se ve mě ta samota nahromadí a já prostě potřebuji zase mít pocit, že dokážu být jaký být chci, a proto musím mezi lidi. 

Vlastně pár dní zpátky jsem ten pocit měl, proto jsem musel vypadnout mezi lidi. A vlastně jsem si to tam užil. Wau tak kluk co nemá rád lidi, šel někam do klubu. Jo jenže teď ten stejnej kluk sedí doma na okně a nechce jít nikam. 

Řeknu ti moje pocity teď. Nebudu je vypisovat, představ si tohle. Připraven? Tak jo. Představ si strom. Víš, že strom si nevybere, kde vyroste tak jako ty jako já. A aby dokázal žít tak musí věřit svým nejbližším. To jsou jeho kořeny. Pokud jim dokáže věřit, tak může žít může se rozvíjet a sílit. A i když si nevybral, kde vyroste tak díky tomu, že věří je štasnej. Já tu vírů ztratil. A nebylo to ze dne na den vážně jsem jim věřil jenže to co mi dávali mi ani trochu nepomáhalo, proto jsem se rozhodl, že je lepší je odstřihnout a zkusit žít bez kořenů. Vím, že by to vlastně jít nemělo a když ano tak určitě ne dobře. Jenže to bylo lepší než jim věřit a nechat je mi ničit moje pocity.

Víš, špatné emoce podle mě vlastně nejsou. Pro mě jsou emoce projev našich pocitů a slzy nebo vztek jsou vlastně to nejlepší, co ze sebe můžeš v určitou chvíli dostat. To k tobě jen mluví tvoje pocity tak jim neber jejich jednou možnost.

Tak jo říkal jsem žádný otázky, ale jednu ti na konec dám. 

Cítíš svoje emoce?