Ahoj my se ještě vlastně neznáme...

Jmenuji se Vojta, jsem asi normální kluk, co nechce normální život...

Ztrácím se v tomhle světě, život mi přijde jako rutina, jako zaběhnutá hra, bez možnosti změny.

Od malička jsem si chtěl něco dokázat, mám rád obdiv lidí. Jo je to naivní, ale možná to mě občas někam posune.

Rád si sednu jen tak s čajem v ruce koukám z okna a sním. Sním o tom co bych změnil, nejradši bych tím snem žil.

Vždycky jsem žil v představě, že člověk by měl žít s pokorou a úctou k druhým. Vždyť každý má den, kdy se smát prostě nechce, potřebuje ze sebe dostat všechnu tu špatnou energii, aby mohl zas rozdávat radost. Je mi dvacet let a teď už téhle představě nevěřím. Nechápu lidi a jejich přístup k životu.

Vím, že nechci být odrazem svých rodičů. Proč? Každý den když přijdu domů a vidím svoji zničenou mámu, jak sedí u stolu a přesto se na mě usměje a chce mí dát kousek štěstí, které vlastně už nemá. Je mi jí líto, obdivuji ji, ale nechci takhle žít. To přece není život.

Nevím, kde skončím, vlastně moc nevím co se svým životem. Tyhle deprese mě ničí, ale zároveň nutí přemýšlet nad všemi těmi věcmi... Proto ty otázky...

Pro dnešek stačí...

Dnešek nestál za nic. Deprese asi vyhráli nad vším, ten pocit otrávenosti a nechutenství k životu. Stejně jsem vstal a šel, i když bych nejradši zůstal doma. 

Moje druhá tvář vyhrála, jediné co mi pomáhá je hudba, izolovat se od okolního světa. Mít svět ve světě, divný co. 

Procházel jsem městem, díval se lidem do tváře. Všichni někam spěchají, něco je trápí určitě ano.

Když se podívám zpětně na svůj život, nejsem vůbec nadšený. Spoustu věcí bych udělal jinak. 

Možná je to tak dobře kdybych nic změnit nechtěl, neměl bych se z čeho poučit, ale co když to dobře není. Těch otázek je tolik...

Pro dnešek stačí...

Otvírám oči, je ráno. Já ale všude vidím tmu, měl bych asi vstát a udělat další denní rutinu. Vstávám s nadějí, že bude třeba líp... 

Nasedám do autobusu, nechci se smát, nechci se radovat, Proč? Nevím možná mi vyhovuje být ponořený do myšlenek, nevnímat okolní svět. 

První dvě hodiny ve škole byly k nevydržení, chtěl jsem tak moc utéct pryč. Co tu vlastně dělám... Sedím ve vlaku a jedu zpátky domů. Další den kdy bych radši nebyl... 

Cítím slzy ne na tváři ale uvnitř sebe, pláče snad moje duše? Kdy se budu smát...

Mám strach, klamu svoje nejbližší? Chci to vzdát, poznat jak chutná život ne o tom jen slyšet od ostatních. 

Žijeme, abychom umírali, Umíráme abychom? Abychom co?

Pro dnešek stačí...

23:00 sedím v autě, 20 kilometrů od mého domu, před sebou vidím svítit město.

Moje oblíbená hudba hraje tak nahlas, že ji cítím. Miluji to.

Dnešek byl zajímavý, povídal jsem si s člověkem, kterého jsem nikdy neviděl, a přesto jsem měl pocit, že ho znám už dlouho, určitě si to taky už zažil ne?

Teď tu sedím a přemýšlím nad vším, co mi řekl. Vlastně se sám sebe ptám, co od života čekám a co chci, v některých věcech už mám jasno snad... ale u těch dalších vůbec nevím.

Obdivuji lidi, kteří tohle neřeší. Maji tolik volna tolik místa v hlavě.

Možná bych měl spát a neřešit tyhle věci. Jenže všechno má svůj důvod. Nebo aspoň já to tak vidím.

Klidně bych tady seděl celou noc, pozoroval noční město a nemyslel na nic, to bych chtěl umět.

Jenže vždycky v hlavě něco mám, na něco myslím neumím úplně vypnout.

Ještě na chvilku vystoupím z auta, nebe je bez mraků všude hvězdy. Vždycky mě to tak uklidní. Na tohle jsem se těšil celý den, ten klid.

Moje oblíbená hudba už dohrála. Tak zas někdy.

Pro dnešek stačí...

Sedím v posteli a přemýšlím, poslední dobou jsem přečetl hodně knížek o tom jak poznat sebe a být lepší. Skoro ve všech bylo napsáno, že smutek je luxus, který si dovolit nemůžeme, ale nemyslím si, že vždy jde být šťastný. Dokonce si myslím že, je dobré být někdy smutný o to víc jsem potom rád, když se probudím do dalšího dne a cítím úsměv na tváři. 

Poslední týdny mám hodně práce, ale jsem rád, že si pořád stíhám pomalu plnit svoje cíle. I když dneska je ten večer kdy koukám z okna a poslouchám přesně ty stejný smutný písničky, který už jsem poslouchal před mnoha lety. Dopadá na mě trošku nostalgie, přemýšlím nad věcmi, co se staly. Nad lidmi, se kterými jsem už z nějakého důvodu ztratil kontakt, nad lidmi co mi přišli do života v poslední době. 

Taky přemýšlím nad všemi vztahy, co jsem zažil a nějak mě poznamenali, poučily možná ukázaly cestu. V osobním životě teď stojím před celkem velkým rozhodnutím. Dlouho už mě to vnitřně láme, vlastně už jsem rozhodnutý, jen udělat ten první krok, ten je vždycky nejtěžší.

Vlastně mám svým způsobem tyhle smutný pocity rád. Pomáhají mi se lépe soustředit na důležité věci a uvědomit si co vlastně chci.

Pro dnešek stačí...

Probouzím se do deštivého rána, ale s tím nejlepším pocitem co jsem kdy v životě asi měl. Konečně jsem v životě našel svůj cíl svůj sen a pomalu si ho plním. Včera jsem vstával ve 3:30 ráno abych stihl autobus do Prahy, ten strach z toho všeho byl až k nevydržení. V Praze jsem byl kolem 9 ráno, poznal jsem s tolika úžasnými lidmi, ale hlavně natočil svůj druhý klip. Jsem po dlouhé době opravdu štastnej. I když strašně pomalu, ale přece se někam posouvám, věřím tomu a strašně mě to naplňuje. 

Chci na malou chvilku mluvit k tobě. I když se možná neznáme, najdi si taky svůj cíl a dej do toho opravdu všechno a ať už to teď zní jakkoliv divně, blbě nebo ohraně. Věř mi, že tě to bude naplňovat a budeš se cítit o dost líp.

Je to možná první pozitivní text co tu čteš, tak se nad ním prosím zamysli. 

Děkuji.

Pro dnešek stačí...

Vzdala to, mám to vzdát taky? Dnes mi řekla, že je dně, že už nevím co dělat. Nevím, proč mě postavila do téhle pozice, nevím jak se chovat, co dělat a jak jí pomoct. Sedí, dívá se ven a nic neříká. Chtěl bych dělat, že se nic neděje a udělat věci co jsem dnes měl v plánu, ale to prostě nejde. Ona sedí dole a já tady nahoře. Možná jsem se na ni až moc spoléhal, možná toho bylo na ni tolik. Můžu ji z toho vinit? Sám nad tím vším přemýšlím, vždyť to snad normální, že máte v někom oporu. 

Asi jí to mrzí, že to nezvládla, jenže to mi přece vůbec nepomůže. On ani Ona mi už vlastně nepomůžou.  Vůbec vlastně nevím co dál. 

Chtěl bych, aby mě tohle všechno udělalo silnějším, jenže momentálně je mi na nic. Špatně z toho všeho. Nemůžu ale klesnou taky dno, i když se ho vlastně teď dotýkám.

Je mi to líto M. T.

Pro dnešek stačí...

Po dlouhé době zase tady wau... poslední dobou hodně přemýšlím nad věcmi. Skoro vždycky si hraji s myšlenkou co kdyby. Co kdyby se nestalo tohle nebo co kdybych to udělal jinak, je toho hodně. Možná, že kdybych pár věcí udělal jinak, mohl bych už teď být někde jinde a žít i trošku jinak. 

Snažím se ale uklidnit myšlenkou, že život nedává druhé šance, dává jen lekce, ze kterých si ty sám můžeš odnést, co chceš a třeba to příště udělat jinak, líp. Jenže pak jsou tu věci, které ani ty sám ovlivnit nemůžeš, vlastně spíš lidi. I kdybys měl těch šancí milion nezměníš to jací jsou, pokud nebudou chtít oni.

Poslední dobou se hlavně snažím urovnat všechno v sobě a hlavně se rozhodnout jak dál, co si odnést ze všech těch lekcí co jsem dostal. Zatím mi život přijde vážně jako stereotyp, jako předem daná cesta. Vím, že hodně lidem tohle vyhovuje jednou vlastně na autopilota, dělají to, co po nich okolí očekává to, co od nich očekávají rodiče. Mě ale vždycky bavilo být jiný chovat se jinak, až mi to přijde, že to chci někdy tak moc, že ani nejsem já. 

Taky hodně přemýšlím nad ostatními lidmi co znám, protože když vidím prodavačku, co musí pracovat od rána do večera a vlastně nic jiného nedělá přijde mi to jako ztráta času. Vždyť přece musí být v něčem dobrá možná i výjimečná. Na druhou stranu vlastně nevím, co ji v životě potkalo, jestli se jen drží toho co od ostatní očekávají nebo prostě nemá na výběr, i když by moc chtěla.

Všechno mi to běhá hlavou a stejně moc odpovědí nemám, ale

Pro dnešek stačí...

Jde se vypsat ze svých pocitů? Můj život se mi zdá teď strašně naivní, jako špatně nahranej béčkovej film. Moje já volá o pomoc a z úst nejde nic. Kouřím jednu cigaretu za druhou. Možná jenom špatnej den, ale taky dost možná špatnej život. 

Závidím lidem co nic neřeší a jsou prostě šťastní, mě život lehký vůbec nepřijde, stalo se mi toho teď nějak moc. Nechci si tady ale stěžovat, to se přece nedělá. Poslední dobou jsem tolikrát slyšel, že nic není nemožný, že všechno jde, stačí chtít a dělat pro to něco. 

Taky se říká, že pokud umíš být smutný, tak se taky umíš smát. Dobře umím se smát, to mi vážně jde. Směju se, ale nejsem šťastný. Poslední měsíc vůbec ne.

Možná jenom špatnej měsíc ne?

Pro dnešek stačí...

Prázdno... slovo co momentálně všechno vystihuje. Stalo se to zase, to o čem jsem psal 12.10.2018.

Člověk si asi dokáže zvyknout na všechno, to bude důvod proč teď nemám slzy v očích, myslím. Čekal jsem to? Upřímně asi jo. No stejně nevím co teď, jediný co mě napadá prostě vypadnout odsud pryč. Dneska nespí doma a asi je to divný, ale je mi díky tomu líp. Vlastně ji teď nechci vidět, možná jsem srab a nebo bych taky možná řekl slova, který bych už vrátit nedokázal. 

Přemýšlím jak jí asi teď je, přemýšlím jak je asi jemu. Dva lidé co k sobě našli cestu a na začátku nevěděli, jak to vlastně všechno bude. Dva lidé, kteří už svou společnou cestu nemůžou úplně vymazat, protože je pojíme my, teda já a sestra.

Litují toho, že se tehdy poznali? Možná jo...

Ona se mi dneska asi tisíckrát omlouvala, za to jak to je. Jeho jsem dneska neviděl...

Momentálně doufám, že nebude platit pravidlo třikrát a dost, protože jestli jo, tak tohle celý budu muset prožít ještě jednou.

(Píšu to o nás, píšu to o tobě, píšu v jedný společný osobě)

Pro dnešek stačí...

Bojovat, tohle slovo slyším v poslední době často. Nikdy jsem vlastně nevěřil, jak se dokáže život ze dne na den otočit. Upřímně? Musím vážně uznat, že v dost věcech jsem se mýlil, jediná moje obhajoba zní, že je to lidské. 

Musím teď řešit věci, který hodně lidí v mém věku neřeší a asi nikdy nebude. Nechci si tady stěžovat na život, beru ho tak jak přichází. Jenom bych ti chtěl dnes předat jednu myšlenku.

Vždycky měj v životě sen, cíl a cestu, kterou se chceš vydat, protože ať už pak přijde cokoliv špatného, cokoliv co tě bude bolet. Vždycky se pak můžeš podívat na svůj cíl na to proč tu chceš být. Říct si svůj smysl tady. A právě ten ti vždycky pomůže vstát. Je to ohromná energie veř mi.

Zažívám to právě teď. Momentálně musím bojovat s něčím, co by mě asi úplně  potopilo, kdybych neměl svůj sen a cestu. Věřím ve svůj cíl natolik, že mě to nemůže zničit, i když to strašně bolí.

(Pamatuj: sen, cesta a cíl)

Pro dnešek stačí...

Vždycky druhej, tak si připadám poslední dobou dost často. V poslední době bojuji s hodně věcmi a upřimně zatím se mi moc nedaří nic zvládat, vlastně to na mě všechno padá. 

Možná je to jen klasicky období kdy se říká, že nic nejde jak bys chtěl no nevím jestli to takhle funguje nebo ne. V hlavě mám tolik plánu a cílů co chci tenhle rok stihnout a splnit si. Snažím se začít, ale prostě to nejde. Nevím co mi chybí... Štěstí? Na to ani nevěřím. 

A je to vlastně dost zajímaví jak se mění moje myšlení. V poslední době už na nějaký pozitivní myšlení a všechny sračky okolo fakt nemám náladu. A spíš věřím na život jakej je. Opravdovej, tvrdej prostě surovej. Vlastně zkurveně těžkej. Občas si přeju abych tak nepřemýšlel nad věcma jak to dělám a prostě jen dostudoval, našel si prací koupil dům a bla bla... 

Jenže právě tenhle život mě děsí. Život v totální jistotě, kde není možnost uhnout jinam.

V poslední době taky zjišťuju, že lidi jsou fakt falešní a dost jsem se z toho poučil. Zatím ale pořád věřím, ve všechno čeho chci dosáhnout...

Možná tě znám a možná ne, jen ti chci poděkovat, že si čteš moje řádky. Takže Děkuju.

Pro dnešek stačí...

Sedím venku je asi jedna hodina ráno, poslední dobou tu sedím často, možná proto, že není co jiného dělat. Každej den přemýšlím nad pár věcma a snažím se je urovnat, možná říct proč jsem se zachoval tak jak jsem se zachoval. Znovu si připomínám proč tu vlastně jsem. Vlastně spíš proč si myslím, že tu jsem a co je můj cíl v životě.

Tolik věcí mě na sobě štve a jediný co vlastně dokážu je, že si to dávám za vinu. Přesně vím co v životě chci a strašně mě sere, že pro to nedělám všechno co bych mohl. Jenže kdybych to měl udělat, tak svůj život změním snad od základu a hlavně zklamu hodně lidí. Obdivuji lidi co tohle umí a chtěl bych se to naučit jestli to vůbec jde. 

Snažím se být dobrým člověkem, ale to mi bere tolik času, času kterej bych mohl využít úplně jinak. Jsem vlastně napůl šťastný. 

Na jednu věc jsem ale přišel. Nejlepší je nemít očekávání, protože kdo očekává tak se většinou zklame a to platí hlavně, pokud očekáváš od druhých lidí. 

Je vlastně zajímavý, že prakticky nemám člověka, kterýmu bych tohle všechno říkal, který mi řekl svůj názor na tohle všechno. To je asi ten důvod, proč to všechno píšu sem. Tak nějak tajně doufám, tu je někdo, kdo to chápe a kdo mi třeba jednou napíše odpověď. Odpověď alespoň na jednu z těch mnoha věcí. 

Pro dnešek stačí...

Neočekávej, jedině potom nebudeš zklamanej. Víc než po roce mám potřebu psát zase sem. Důvod proč jsem sem nepsal, byl pocit, že už jsem konečně našel člověka, kterému můžu říct všechno a jednoduše už jsem potom neměl potřebu psát sem.

Dlouho mi nikdo neublížil tak jako ty ani vlastně nevím, jestli vůbec před tebou někdo takový byl. Připadá mi to jako by mi někdo moje city znásilnil. Postupně si uvědomuju, že ani po roce vlastně nevím, co jsi byla za člověka, vůbec jsem tě neznal. Nikdy jsem nelitoval špatných věcí, co se staly. Snažil jsem se z nich spíš něco vzít a poučit. U tebe lituju, že jsem tě vůbec poznal, že jsem dovolil sám sobě cítit něco víc.

Dneska jsem poznal, co dokáže jeden člověk všechno zničit a je mi z toho všeho špatně. Jsem sám na sebe naštvanej, že jsem tak dlouho nic nepoznal. Ten pocit to co všechno vím, mně pokaždé vhání slzy do očí. Poznal jsem jak tenká hranice je mezi láskou a nenávistí. Hromadí se ve mě vztek a nevím jak ho dostat ven. Nebudu ti přát nic hezkýho ani špatnýho, jen tajně doufám, že existuje nějaká spravedlnost.

Pro dnešek i pro další dny stačí...